Paralela

Někdy si připadám velmi nemohoucně. Jako stařenka upoutaná k posteli, která ví, že už nezmůže nic. Vůbec nic…

Brány unikátního secesního kostela v Brně na Křenové ulici se letos poprvé otevřely Noci kostelů. Organizátoři a farníci potřebovali každou ruku a každou nohu, které by mohly být k dispozici. Potřebovali lidi, kteří by vymysleli a provedli program, pohlídali věž, prodávali brožurky, rozdávali úsměvy a informace, napekli buchty. Můj manžel a jeho (měla bych říci naše) celá rodina tam tráví nejen dnešní celou noc, ale i mnoho hodin a dní přípravou předem. Jistě to znáte, mnozí jste také zapojeni ve svých farnostech na plné pecky.

Chtěla jsem se také zúčastnit. Také být při tom. Také upéct něco na posilněnou.

Jenže jsem nakonec doma. Mladá, zdravá, čilá, a doma.

To je úděl mladších žen. Aby se mohly někde angažovat, někdo jiný by jim musel pohlídat dítě nebo děti. Jedna ku jedné. Jedna hlídačka za jednu pomocnici ve farnosti. A tak je jedno, zda hlídají děti matky, babičky nebo paní na hlídání. Vždy je jeden člověk pro službu v církvi nepoužitelný.

Nepoužitelný…

A tu mě napadlo, že přece nepoužitelný není. Je naopak moc a moc použitelný. Nejen k výchově nových služebníků církve, ale hlavně k modlitbě. Úplně jsem zapomněla, že moje úloha je možná pro mě nejpřiléhavější. Za celou akci se prostě modlit. Vím, dělají to jistě mnozí organizátoři, ke svým desítkám hodin práce se ještě modlí. Ale stejně. Jako nemohoucí stařenky na lůžku, i mladé zdravé matky se mohou a mají modlit. Mají mnoho co obětovat. Jako nemohoucí stařenky svoje bolesti, tak mohou obětovat matky svoje nechutě, svoje starosti s dětmi, svoje zlosti a stereotypy.

Zodpovědná výchova dětí, modlitba a oběť za život farnosti, církev, svět. To je můj úkol. Od Boha pro mě daný a tím pádem nejdůležitější. Kéž bych na to nikdy nezapomněla.

Díky, Pane.