Postní střídání adventu a Vánoc

Tak nevím, co to máme vlastně za liturgickou dobu. Neměla-li bych kalendář, tak bych tipovala při pohledu z okna i podle našich dětí, že je ráno advent, v poledne Vánoce a odpoledne ejhle, adventu již nakrátku a blízko blizoučko... však to znáte.

Venku se sice čerti nežení, Mikuláše taky nikde nevidět, ale o víkendu mají sněženky zase začít klepat kosu a holomrznout. A Venda s Metůdkem pilně nacvičují Narodil se Kristus Pán, střídavě s Ejhle, Hospodin přijde. Nepochybuji o tom, že jednou přijde, ale očekávám, že dřív, než přijde, pravděpodobně umře a zmrtvýchvstane.

Úderem první neděle adventní se kluci zamilovali do písně viz. kancionál č. 101 - Ejhle, Hospodin přijde. A od loňských Vánoc má zase Venda velmi oblíbenou Narodil se, Kristus Pán (když se ho někdo blahosklonně ptá, kterou písničku má rád, uvede tuhle – a pak možná ještě teda Pejsku náš, když ten někdo příliš vytřeští oči). A poněvadž nás babička skajpovací naučila, že se může před jídlem místo mluvené modlitby i zpívat, šmahem odvrhli zažité popěvky jako Otče náš, všemohoucí Pane; Za chleba dar; Požehnej, nám, Pane a podobné odrhovačky a vytasili se s hitem o Hospodinu, který ejhle přijde. A tak, jen co povstáváme u stolu, Metůdek už křičí (aby ho náhodou někdo nepředběhl): „Já to spustim, (s) Vendou!“ A začínají pěkně od plic. Protože čím víc nahlas to je, tím je to přece hezčí a slavnostnější, ne? A tak se sousedi napříč všemi byty v okruhu padesáti metrů celoročně těší na Vánce, protože už Hospodin přijde, případně se děsí, kde v létě shnánět legálně stromek, protože již se Kristus Pán narodil. Manžel klukům nadhodil návrh, že, jelikož jest doba svatopostní, hodilo by se něco na způsob Svatý Bože, svatý, silný (já osobně preferuji Terezii Velikou s hitem Nedejme se k spánku svésti, kterážto slova si musím často opakovat, abych se jimi přes den řídila), ale Metůdek to naprosto zavrhl: „Ta je (s)mutná! Tu neeeee!“ A tak nám nejen u jídla pějí stále stejné písničky.

Četla jsem dnes Katolický týdeník, kde bylo napsáno, že někteří katolíci zavrhují pohled na kříž a Ukřižovaného jako něco, co je pro ně nepřijatelné a jejich citlivost to nesnese. Připadlo mi to úplně korespondující s Metůdkem, který si nechce také nic smutného připustit, zavrhne postní dobu a jede si pořád v době vesele vánočně čekací a pak jásající. Ano, je to dvouleté dítě, od nějž nelze nic jiného očekávat. Ale já mám taky mnohem radši veselé čekání a jásání nad novorozenětem. Jenže nejsem dvouleté dítě. Poslední dobou se snažím Vendovi vštípit, že život není jen zábava, radovánky, cukroví, komiksové Čtyřlístky a Pat a Mat na YouTube. Že v životě většina věcí nebaví a jako třešinka na dortu je něco, co nás naplňuje rychlým štěstím. No, nevím, v kolika letech to pochopí, nicméně je to velmi těžké i pro mě, něco takového žít, když okolní svět vtlouká do hlavy zcela jiné hodnoty. A dobu postní s pohledem na kříž, kde trpí Bůh a člověk, odvrhují nejenom pohané, ale často i já jako křesťanka. Chtěla bych se to pomalu učit...jednou naučit...a přijmout s vděčností celý liturgický rok. Nejen slavnosti s mnohadecibelovým Narodil se, Kristus Pán.