Omniovka versus sklínka na přesnídávku

Nenapadá mě nikterak použitelný úvod, a proto žádné ciráty a rovnou k věci:

Jsem přesvědčena o tom, že Bůh na mě sesílá jen takové zkoušky, které dokážu unést. A naopak – nechce po mně, abych snášela zkoušky jiných lidí. Proto je nesmyslné srovnávat se s ostatními, mít z nich mindráky a bezmezně je obdivovat s tím, že něco takového já bych nezvládla. Ano, možná, že nezvládla – avšak není mým úkolem to zvládnout. Není mým úkolem zvládnout život někoho jiného. Mým úkolem je perfektně zvládnout život, který Pán sesílá mně. Kdybych totiž zvládala život někoho jiného, kdo by za mě zvládnul život můj...?! Kdo by vykonal, vytrpěl, vyradoval, vyplakal, vysnil a dokončil to, co mám vykonat já?! Pán nemá záložní plán – nemá nikoho jiného, koho by dosadil, když se na to já vykašlu.

V okamžiku početí jsem dostala od Pána určité dary. A jsou to dary ušité na míru tomu, co mě v mém životě potká.

V evangeliu se praví, že jeden muž dostal od Hospodáře ke správě pět hřiven, druhý dvě a třetí jednu, každý podle svých schopností. V knížečce o svaté Terezii z Liseux jsem se dočetla o obraze, který přirovnává lidi k různě velkým sklenicím. Někdo je velký jako zavařovací omniovka - vejde se do něj 700 ml, a je plný na maximum. Jiný je velký jako malá přesnídávková sklínka – vejde se do něj 90 ml, ale je taky plný na maximum. Víc by nesnesl – ani těžkostí, ani radostí.

Těžkosti i radosti jsou velmi relativní. Ten, co dostal pět hřiven, dostal je k tomu, aby zvládl život „opravdu“ těžký – ať už těžký křížem nebo těžký tím, co má splnit, o čem svědčit, co nepromarnit. Ten, co dostal jednu hřivnu, by to nesnesl. Ale snést to nemusí a nemá – má dobře snést svých devadesát mililitrů, to od něj Pán žádá. Objem omniovky by ho zatopil a utopil, na něj nedostal dary. A po smrti by ho Pán moc nepochválil – nechtěl od něj přece, aby se heroicky topil v sedmi stech mililitrech, když od něj potřeboval, aby tady ještě nějaký ten pátek zůstal a nesl těch svých devadesát. Kdo je teď ponese za něj…?!

A nebo jinak. Ten, kdo má snést sedm set mililitrů kompotu, nesnesl by devadesát mililitrů pyré… nebo má snést sedm set mililitrů vody a ne devadesát mililitrů oleje… K čemu víno, když je potřeba sirup…?

A platí to i naopak – Pán mi nesešle sedm set, když mě utvořil jako přesnídávku - ke zvládání devadesáti mililitrů. Proto není potřeba, abych měla ze života strach. Důvěřuji-li Pánu, musím mít na paměti, že mě nemůže potkat nic, co bych nemohla unést. Avšak ne sama! Sama neunesu nic. Ale pokud se opřu o Pána, unesu všechno. Všechno, co mi sešle – protože mě k tomu předtím vybavil svými dary a proto, že jde se mnou. A v nejhorších chvílích,v nejtěžších úsecích života, mě nese na zádech. Stačí se mu jen vydat.

Pane, odevzdávám se Ti. Přijímám vše, co mi dáváš, přijímám celý svůj život se vším, cos pro mě nachystal, dobrým i zlým, ať už to vidím nebo zatím nevidím. Ale jednu podmínku mám: zůstaň vždy se mnou. Zůstaň se mnou, i když nebudu mít sílu se modlit, i když nebudu mít slova, kterými se modlit, i když budu ztrácet víru, že se to dá zvládnout. I když se o mě bude pokoušet zoufalství – zůstaň se mnou. Zůstaň a podepírej, nes mě - a potom zvládnu vše, co si vymyslíš. Vše, ale jen s Tebou, vše díky Tobě. I kdybych byla z lidského hlediska jen troskou, i kdybych působila na okolí jako blázen, i kdybych lidskou optikou prohrála život - po životě prožitém s Tebou budu šťastná. To je mým úkolem na zemi: hledat tvoji Tvář - a ostatní mi bude přidáno.

(Inspirováno v různých dobách mým manželem, Enricem Petrillem a Pánem Bohem.)