Pane, propána, obrať mě!

Jak to máte s předvelikonočním obrácením? Už jste ze tří čtvrtin obrácení? Ano? Tak to je dobře, protože Květná neděle se v zákulisí chystá vtrhnout na scénu. Ne? Tak to sebou hoďte a obracejte se třikrát tak rychle, jelikož váš jinak nemine prošustrovaná postní doba, což je jedno šestinedělí v luftě.

Už je to tu zas. Doba k obrácení. Lépe řečeno, je tu už měsíc, přesněji od Popeleční středy, takže to teď vypadá, jako bych se probudila. Neprobudila. Bohužel. Stále ještě spím.

S adventem nemívám takový problém. Advent je krátký, předvánoční, plný práce a těšení se. Půst je dlouhý, počasí k ničemu, těšení se na Velikonoce sice dobrý, ale přece jen to není to tajemné nadšení jako o Vánocích. Proč? Nevím. Asi proto, že jsem stále ještě obyčejný zastydlý vánoční křesťan a nedospěla jsem k onomu vyzrálému velikonočnímu...plnému veliké radosti, která není tak hysterická, ale zato je trvalá a hlubší.

Před postem často slyšíme – důležité je obrácení srdce, vnější znaky mohou dopomoci, ale není to smyslem postu. Havní je srdce! Srdce! A hlavně si toho nedávejte moc, abyste po týdnu nezjistili, že nedokážete nic dodržet. Hlavně s mírou! Hu.

Každoročně o tom šalamounsky hloubám. Co vydržím a co ne, co mi může pomoci. Vím, že velice by mi pomohla újma v jídle – lépe řečeno – vykašlat se na sladkosti, ale to by se musely sladkosti nejprve vykašlat na mě. Nepomohl by mi ani diabetes mellitus jakéhokoliv typu. Je to pro mě takový sebezápor, že to nesplňuje kritérium – s mírou tak, abychom to dodrželi ;-).

Tak co modlitba? To je staré – to mám často jako posvátosťosmířenecké předsevzetí. Tak co? Půst se blíží!

Skončím pak jako obvykle u toho, udělat si doma víc ticha. Nezapínat rádio a hudbu. Mít víc času při mytí nádobí, škrabání brambor a vaření na Pána.

Jenže satan je potvora. A zase mě dostal. Vím, asi jsem zase podlehla nějaké chybě při plánování, příští rok musím vymyslet jinou strategii, ale stejně. Buď nemám za den čas na ticho vůbec, protože děti si nehrají samy ani vteřinu a furt za mnou chodí (a kutálí se), abych něco; nebo večer, když děti spí a manžel mailuje nebo slouží nebo hraje fotbal nebo se mnou nemluví ;-P, mi utíkají myšlenky tak, že po skončené práci ani nevím, na co všechno jsem vlastně zvládla pomyslet. Zkoušela jsem zapínat si zbožné přednášky na CD (Katolická charismatická konference a Akademické týdny to jistí ;-) ), což občas zabere, ale má vlastní modlitba to prostě není a ani to k ní nevede.

Takže stav ke dnešnímu dni je, že kde nic, tu nic. Říkám si, že mám sice formální vnějškový sebezápor, který o Velikonocích zruším, ale obrácení srdce se nedostavilo. Čili přesně to, před čím církevní představitelé varují s prstem u hlavy. Srdce! Na druhou stranu, kdybych si nedala žádný sebezápor nebo bych si dala modlitební úkol, pomohlo by to? Zvládala bych to? Obrátila bych se skutečně? To je otázka vskutku hamletovská.

Tak si říkám, že je to k ničemu. Černo před očima i v duši, pesimismus, blbá nálada, mlha přede mnou i za mnou. Nedokážu nic. Sama nic. Naštěstí do mě neklavíruje jen satan, ale i můj anděl strážný, který mi občas připomene slova kteréhosi moudrého muže z Katolického týdeníku začátku postní doby, který píše, že často nemáme schopnost, sílu a vlastně ani chuť se obrátit sami. Musíme přizvat Pána.

A v tom je, myslím, zakopaný pes celého našeho (ne)snažení. Jsme-li už na dně, jsme-li v zajetí vlastní spravedlnosti nebo naopak neschopnosti, je to to nejlepší rozpoložení a vlastně vítězství, protože teprve tehdy se můžeme opravdu pozvednout. Tím, že se obrátíme na Pána. Jedině Pán nás může z našeho kamenného srdce vysekat. Už nám nic a nikdo jiný nezbývá. Tudíž mám konečně poslední – a vlastně první a poslední, tu jedinou – naději, volat k Pánu.

Pane, obrať mě Ty! Ty můžeš, Pane. Ty jediný mě můžeš obrátit. Udělej to jakkoliv, ale prosím Tě, obrať mě!

Máme na toto volání ještě čtrnáct dní. A Bůh je velký.