Kdybych byla bývala věděla…

21. 8. 2015 13:24
Rubrika: Nezařazené

 

Výchova dětí je Problém. Problém s velkým P a Radost s velkým R zároveň.

Před dětmi totiž nic neutajíte. S ničím se neschováte. Nic vysloveného (někdy i jen pomyšleného, mám dojem) nezůstane skryto. A ze všeho svého konání a myšlení se nebudete zodpovídat jen Bohu, ale i dětem, a to doslova. A pokud jste si do této doby mysleli, že jste alespoň průměrní katolíci, tak zjistíte, že nejste. Že jste hluboce pod průměrem, alespoň podle dětských měřítek a podle měřítek toho, co děti odhalí. A je velmi těžké, ne-li nemožné, vysvětlit dětem, že něco se prostě nedělá, potažmo neříká, když vás právě vidělo či slyšelo to udělat. Například že k obědu se čokoláda nejí, i kdyby byla oříšková. Nebo to konkrétní slovo, začínající na P a pro děti nejlépe zapamatovatelné, se prostě nepoužívá. Nebo že před snídaní se člověk pomodlí, i kdyby hrom bil a trakaře padaly. Dítě nechápe to, že rodič má své vlastní chyby. Dítě napodobuje rodiče ve všem, v dobrém i zlém. Zrcadlí vaši povahu a vaše dobré i špatné stránky.

K tomu, abych mohla dítě vychovávat, nejdřív potřebuju vychovat sama sebe. A to zcela, úplně, od kořene a z gruntu. Překopat se ke svatosti. Ale jak to mám, do háje, stihnout, když mám k výchově ještě další dvě děti? A to nemůžu odložit, děti vychovávám každou minutou vědomky či nevědomky teď a žádná minuta se nebude opakovat. Uhání to a za dvacet let budu mít dům prázdný a děti, jakkoli (ne)vychované, pryč.

Kéž bych si tohle uvědomila mnohem, mnohem dřív. Vím, namítnete, že jsem na to měla dobrých pětadvacet let času, tak na co si stěžuju. Jenže já jsem těch pětadvacet let nějak prošustrovala. Nějak jsem se jimi protloukla, s tím, že ty nedotaženosti doženu do osmdesáti let snadno (chááá!) a že to takhle stačí. Cháááááá! Nestačí nic. Až s dětmi si uvědomuju, že jsem měla zabrat jako tažná kobyla už od doby, kdy jsem rozum brala. Že teď to prostě už nedám a pokud, tak jen něco a pomalu. A bude to vůbec stačit? Dám nejdřív dohromady sebe a pak děti? No nedám. Musím to zvládnout unisono.

 

Naštěstí, díky Bohu, je tu jedno velké NAŠTĚSTÍ, ke kterému mě dovedl včera náš pan farář. Děti naštěstí potřebují vidět i to, že jsou rodiče slabí, hříšní a zranitelní, jak se dnes v církvi s oblibou říká. Prostě že to jsou taky mrchy. Ale to by jim nepomohlo. Oni potřebují vidět hlavně to, že se ty mrchy stále snaží. Že i po pětisté osmdesáté šesté vstanou, otřepou se a jdou dál. A že svolávají Boha na pomoc. A že ten jim vždy přiběhne vstříc. Z toho se ty děti učí. Že jsme všichni hříšní a chybující, ale důležité je jít dál. S Boží pomocí.

            Takže díky Bohu…

 

P.S.: Maluju si, že třeba, až budu prehistorická a budu sedět v důchodkách u nějakých infračervených kamen budoucnosti a nějaké moje pravnouče, sedíc mi u mých artrózních kolen, se mě zeptá: "A prababi, co bys mi dala jako radu do života?" ;-P Tak mu odpovím: "Pravnouče, pracuj na sobě, dokud nemáš děti... pak už se to špatně stíhá."

 

Zobrazeno 3405×

Komentáře

Eliška88

@vojtec: Naprosto souhlasím. Taky jsem to četla v jedné knížce:-). To jsem zkusila jako první, ale zatím nezabralo....
@majkiii: Znám jedny manžele, kteří se modlí za to, aby "chyby", které udělají ve výchově svých dětí, Bůh proměnil.

MarjánkaN

ToB: :-) Ju, a v té kovárně je pořádné horko a často lítají jiskry ;-).

Eliška88: To se mi taky stalo :-( ... Naše mamka zase vykládá, že kdysi se jednou v kuchyni prořekla: "To jsem ale husa!" A nejmenší sestra, sotva začínala mluvit, se z kouta ozvala: "ga-ga!"

vojtec: To je pravda, to se snažím dělat. Někdy sklouzávám až k tomu, že se mu omlouvám i za výtku, která byla výchovně naprosto na místě. Ale aby aspoň věděl, že ho kárám nerada.

majkiii: :-D - boj s dětmi se taky nesmí vzdávat ;-). Jinak pan arcibiskup Graubner psal, že je zásadní rozdíl mezi tím, má-li dítě za rodiče zločince nebo světce. Ale koukám, že nic neplatí absolutně, naštěstí ;-).

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio