Kam s ním…?

3. 5. 2015 14:44
Rubrika: Nezařazené

Nerudovská otázka, žhavá myslím hlavně u lidí žijících v bytě. Možná jste to už taky zažili, zažíváte či se s tím bijete dokonce den co den.

Ne, že bychom měli malý byt. Je tak akorát. Ale s přibývajícími léty přibývá na objemu nejen naše tělesná schránka, ale i množství předmětů, kterými se obklopujeme. Jen ten byt zůstává velikostně nezměněn, bohužel. Věci se však hromadí. Vrší a kupí. Přetéká jimi sklepní kóje a hrozí, že se provalí k sousedům. Přetéká úložný tunel a prohýbá se jeho dno. Přetéká prostor pod postelí a na almaře v ložnici, až už její dveře nejdou dovřít (tedy - dveře skříně, zatím. Dveře ložnice to, ó hrůzo, potká odhadem tak za pět až deset let). Přetékají zásuvky po celém obydlí a uklízí se stylem – hodím to tam, když se do toho vší silou opřu, ještě to nějak zavřu a až to budu hledat, tak Pánu Bohu poručeno. Pravidlo (x+1) funguje i zde – když se tam ještě něco vešlo minule, vejde se tam i toto, ale ta příští věc už přece musí vyhřeznout ven…? (Nevyhřezne. Vecpe se.) Vrší se hromady dětských oděvů všech možných velikostí, které se dají nebo nedají nosit. Moje staré kousky oblečení, které je přece škoda dát do charity (achich ouvej). Studijní materiály včetně stohů papírů k atestaci. Knihy od prváku až k promoci, dokonce i ta nemožně psaná a v praxi nepoužitelná histologie. Sklenice od marmelád, hořčice a okurek, čekající, až mě zase zachvátí zavařovací mánie (letos to určitě nečekám). Krabice všech tvarů, kromě těch, které se dají použít. Staré pracovní kalhoty, obuv a bundy čekající na moly a na manžela, až bude mít čas je dotrhat nebo až na ně zapomene a já je budu moci tiše vyhodit. Deset kilo mouky číhající v rohu kuchyně a čekající na moly a na mě, až je zpracuju nebo nacpu do sklenic (od marmelád, hořčice a okurek, přičemž dochází ke křížení zájmů). Achich ouvej.

Co kdyby se to všechno ještě někdy hodilo? Přece to nedáme pryč… Za pár let jako když to najdeme. Co by za to lidi dali…

Často sním o převelikých prostorných místnostech našeho imaginárního domova, kde se v obrovitých skříních v každé polici stydí po jedné hromádce tematicky příbuzných předmětů a kde jedním přehlédnutím sterilně čisté místnosti mám o věcech a jejich umístění jasno. A je mi v koutku duše jasné, že za pár let bychom se dostali do stejného problému, akorát v mnohem obludnějších rozměrech.

 

Proč jsme tolik závislí na věcech, které nás obklopují? Proč si děláme stále nějaké zásoby, proč se snažíme se zajistit na "horší časy" způsobem, který nás ničí? Trocha prozřetelnosti neuškodí, i v evangeliu se o tom píše, ale mám pocit, že čím víc věcí člověk má, tím víc jich potřebuje nashromáždit a utěšuje se, že "teď se mu už snad nic nemůže stát..." Místo toho, abych donekonečna vymýšlela, kam nacpat další krabici s oblečením a jak uspořádat aspoň dětskou komodu, aby na mě při jejím otevření pravidelně nevyskočila hromada čepic, měla bych více času na něco podstatnějšího. Slib chudoby má něco do sebe. 

 

„A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou…“ (Mt 6,28)

„Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6,34)

 

Toužím po rovnováze. Po tom, abych přílišně nelpěla na tom, co je z tohoto světa. Abych aspoň minimálně důvěřovala, že Pán se o nás stará a postará. Abych mohla jednou předstoupit před Boží tvář s klidným srdcem bez toho, aniž bych v náručí svírala svoje zbytečné bůžky, bez kterých se však nedokážu obejít. To bych totiž v tom rozhodujícím okamžiku smrti mohla volit špatně.

Zobrazeno 2556×

Komentáře

dromedar

(Akorát pointa článku mi přijde trochu mimo. Znám něco lidí neschopných odloučit se od hromady svých zbytečností. Sám mezi ně podle všeho patřím také. Ale že by to lpění mělo až takhle "eschatologické" rozměry, to se mi nezdá.)

MarjánkaN

dromedar: Ano, závěr je samozřejmě dost nadnesen. Na druhou stranu dávám přednost jistému přehánění, díky němuž si sama uvědomím, co v mém životě není zcela v pořádku (to je často jeden z důvodů mého psaní). Nemyslím si, že se v okamžiku smrti nedokážu odtrhnout od dětských šatiček, spíš musím dát pozor na to, aby to nepokračovalo nenápadně dál. Neschopnost odtrhnout se od vlastní "spravedlnosti" a "důležitosti" by mě potopit mohla.

Zobrazit 20 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio