Pozor, povidla!

Začalo to tím, že jsem minulý pátek koupila na trhu třináct kilo švestek. Ráda bych je zavařila jako kompot, protože je to způsob relativně nejrychlejší, co si budeme povídat, ale manžel má tak rád švestková povidla... Navíc se svěřil, že se mu líbí, když doma kuchtím, zavářím, drhnu byt (včetně kachliček a skříní) a šiju (nejlépe na šicím stroji), protože si připadá, jako by si vzal milou, čipernou, pečlivou a šikovnou hospodyňku. Jsem ráda že si tak alespoň připadá. Já bych si tak taky někdy ráda aspoň připadala – bohužel nemám od Pána Boha dánu praktičnost a zručnost (co bys všecko, ženská, nechtěla!), takže se v kuchyni motám jako slon v porcelánu, na plotně mi něco neustále syčí, prská, čmoudí, smrdí, uhelnatí a hoří, nit v šicím stroji se drchmá a trhá, látka se ničí, třepí a špiní a z drhnutí kachliček mám zkřivená záda a špatnou náladu. Hosté jsou u nás jako na jehlách, co se zase přihodí; pravidelně jim zapomenu nabídnout ke kávě cukr, k horkému čaji lžičku, na studené nohy přezůvky a servíruji-li něco k jídlu, stres mě jímá již týden dopředu (a hosty též).

Nu. V onen pátek jsem ale, hrůzo nejvyšší, manželovi neodolala a tak dvě tři kila povidel doma také zatoužila mít. Předsevzetí je to přece dobré.

V sobotu dopoledne jsem mezi vařením oběda a trochou uklízení začala odpeckovávat švestky a když jsem jich zvládla polovinu, čili asi šest kilogramů, připadala jsem si spokojeně a užitečně a řekla jsem si, že to pro začátek stačí. Odpoledne jsem s Venouškem byla na procházce a nikam nekvaltovala, až kolem šesté večerní mi manžel jemně připomněl, zdali by nebylo záhodno udělat něco se švestkami, které se hlásily z tašek intenzivní vůní. Nu což. Mezi uspáváním Venouška jsme se střídali v mletí švestek a míchání první várky povidel.

Byl to krásný večer. Povidla bublala, voněla a připalovala se (jen mně – manželovi samozřejmě ne, on má přesně vykoumaný vysoce efektivní styl míchání). Manžel míchal a míchal, dobrou a poklidnou náladu neztráceje, hodiny běžely, já jsem běhala taky, ale pro skleničky a myla je rychlostí myčky nové generace, i když mi už táhne na třicet. Nalévání povidel do sklínek se neobešlo bez mého hromování, hromady zašpiněných utěrek, naprosto znesterilněných sklenic, nekompatibilních víček, náběhu na infarkt myokardu (u mě - mužovo srdce samozřejmě nezvýšilo svou frekvenci ani o pět úderů za minutu) a manželova trpělivého úsměvu, ke konci již trochu tuhnoucího. Skončili jsem úderem půl jedenácté a já se chtěl vrhnout ještě na dalších sedm kilo. Pod manželovým pohledem jsem však uhnula očima a zabalila práci bez dalších řečí. Usnuli jsme okamžitě.

V neděli po mši jsme se jali vařit oběd – v rámci vyklízení mrazáku jsem vytáhla maso na španělské ptáčky, manžel se ho ujal a vyrobil čtyři ptáky ohniváky, velikostí se blížící stádu dobře krmených kachen. Mezitím, co Venoušek vyspával a ohniváci bublali na ohni, všimla jsem si, že druhá várka švestek je skutečně již na pokraji zhroucení a že pokud s ní neudělám něco ihned (rozuměj ihned!), budeme si moct o dalších povidlech nechat jen zdát (i když pro mě za mě…). Prostě jsem v neděli v poledne peckovala ucházející a vyhazovala shnilé švestky, a když jsem těch vypeckovaných namlela třetinu, vzbudil se Venoušek. Dodělávala jsem oběd, manžel s Venouškem mleli (už z posledního), a aby směs vydržela, chtěla jsem ji aspoň převařit. Nacpala jsem jednu dávku do trouby na plech, druhou do hrnce, mezitím ohniváci, už úplně udušení a hotoví, čekali na snězení. V půl druhé jsme sedali k obědu, úplně uřícení a vystresovaní (uřícená a vystresovaná), a mezi jídlem jsme pobíhali ke sporáku a míchali tím zatraceným povidlím. (Ani v neděli u oběda…!)

Ptáci ohniváci se však povedli. Byli výteční. Dokonce i Venoušek jedl (vyzobával rýži prstíčkem zrníčko po zrníčku a když mu došla trpělivost, v nestřeženém okamžiku se zbytku zbavil). Nakonec si vylil všechen čaj z hrníčku na bříško, vyloženě se v tom vykoupal a vesele se usmál. Nic. Signál do sebe kopnout zbytek ohniváka a jít něco dělat. Vybrala jsem si mytí hromad nádobí a hlídání povidel, manžel hledal tip na výlet, který je rychlý, blízko a vhodný pro jedenapůlleté dítě a dobité rodiče. Na hlídání syna nezbyl rodič, a tak si Venoušek, svlečený z oděvu jako Kristus na Golgotě, sundal plínky, aby to bylo dokonalé, a nahý se plazil pod svou jídelní židličkou v čaji a zbytku rýže, sesbírávaje si ji po jednom z kolínek. Kdyby k nám v tu chvíli zavítala sociálka, nemáme už dnes dítě.

Uf. Nakonec se však vše v dobré obrátilo, díky Bohu. Nechytla mi jen třetina až čtvrtina sklínek, což je u mě úspěch, dítě stále máme, občas je i čisté a něco sní, a manžel mě zatím neopustil, dokonce si libuje, že teď prostě musím péct z povidel, když mi čtyři sklínky nechytly, to dá rozum. A vzhledem k tomu, že teď je ovoce všude plno, trochu ho podezírám, že při cestě kolem trhu mu v hlavě zase nějaké ovoce klíčí.

P.S.: Dložno podotknout, že jsem manželovi vděčná za celý víkend, protože bez jeho pomoci bych to nezvládla. Odložil svůj právoplatný a nutný odpočinek od zaměstnání na neurčito a podílel se dobrovolně na velkolepém a vyčerpávajícím úkolu. Díky ti, Vaši! :-* :-)