Biskupské muffinky a surrealistický podnos

V sobotu, den před návštěvou otce biskupa v naší farnosti, jsem se rozhodla sáhnout na dno svých schopností a upéct něco dobrého na zub svému manželovi, jelikož v neděli nás čekalo výročí našeho vztahu. Po delším váhání (moje váhání není nikdy kratší než delší) jsem se rozhodla pro čokoládové muffiny. Mají totiž nejlepší poměr cena:kvalita:čas (s dítětem roste na významu zejména čas přípravy). Uplácala jsem je v záchvatu snahy a samotnou mě zaskočilo, že vyskočily a vypadaly podíváníhodně. Po ochutnání jsem již tak nevyskakovala – chutnaly suše jako strouhanka a mdle jako když se kouše mrtvému nos. Asi to bylo tím, že jsem si trošku upravila ingredience dle momentálního obsahu ledničky... 

No nic. Co s tím? Rozhodla jsem se protáhnout čas přípravy (povážlivě se kymácí výhoda poměru cena:kvalita:čas!) a namazala jsem konvexní povrch marmeládou plus namočila do čokolády. Muffinky vypadaly stále obstojně a navíc konečně i obstojně chutnaly.

A zde jsem, prosím, udělala fatální chybu. Rozhodla jsem se – vzhledem k zítřejší (čili nedělní) pontifikální slávě – nedat je svému muži, ale dovézt je do kostela k oslavě otce biskupa. Ó, ta má pýcha! Manžel to pochopí, samozřejmě. Škoda je sníst doma, když jinde by mohly udělat službu ještě větší. To jsem ještě nevěděla, že udělají službu medvědí…

Doma mi čokoláda na muffinkách nechtěla tuhnout – byla sice nádherně lesklá, ale stejně nádherně tekutá, takže stačil dotek špičkou prstu a mohli byste z nich snímat prvotřídní otisky i bez použití policejních technik. Nechala jsem je odpočinout do rána, zvědava, co s nimi dvanáctero hodin nočních udělá. Manžel je strčil v rámci večerního úklidu do trouby, aby zcela neokoraly a neztratily přitažlivost.

V neděli ráno jsem potřebovala zapnout troubu na maximální teplotu. Učinila jsem tak a úplně jsem zapomněla, co že se to uvnitř trouby skrývá. Po deseti minutách jsem ji přišla zkontrolovat a s hrůzou jsem zjistila, že se v ní potí včerejší muffinky. Moje bědování by vzbudilo i mrtvého Lazara, nedivím se proto, že se z ložnice přiřítil probudivší se manžel a pomohl mi muffinky vytáhnout. Vypadaly, díky Bohu, téměř nezměněně – čokoláda trochu ztmavla, ale, světe div se, zůstávala stále ve stejné nepoužitelné konzistenci. Co nezměnilo konzistenci, ale tvar, byl můj hodobóžový plastový tác - připomínal slavný obraz s Dalího rozteklými hodinkami. Schovám si proto na památku pro uměnímilovné hosty, budu s ním mít jistě neuvěřitelný úspěch.

Když jsme se konečně vykopali z bytu na slavnostní mši svatou (ještě tuhle tašku, a tamtu, pozor na můj svetr, a prosím tě, vezmi Vendovi bundičku, já poberu hrneček a botičky, … a deštník jsem zapomněla – manžel pak půlku mše mokl, vozíc dítě venku na dešti), skoro jsme zapomněli na muffinky. V poslední chvíli je manžel (něžně) hodil na plech a tradá do kostela.

Tam jsme si je pečlivě uložili na klavír (v našem kostele zaujímá své místo v boční lodi i piáno – asi pro případ, že by si varhany vzaly dovolenou) a libovali jsme si, jak je máme na očích, že nám je žádný ministrant nesní. Po skončené mši jsme na ně samozřejmě, pod dojmem duši povznášejícího zážitku se zástupcem apoštolů na zemi, zapomněli. Jak jinak. Trklo nás to až po poledni, a tak jsme potom kladli manželově sestře na srdce, aby je, až půjde odpoledne do kostela na přednášku o postním umění, rozdala účastníkům. Anežka to přislíbila, avšak slib nemohla splnit – po přednášce následovala mše, a přede mší není radno komunikanty krmit ničím jiným, než čistou vodou. Takže nám večer volala, že nám veze muffinky zpět domů...

Když mi je v šest večer ve dveřích odevzdávala, provětrané a zcestovalé, vypadající pořád stejně slibně a ani o drobeček menší, povzdechla jsem si. Kolik vrásek může člověku přidat čtrnáct malých muffinek…

Inu, poučila jsem se. Však i v Bibli se říká – co je císařovo, dávejte císaři, a co je Božího, Bohu. Už nikdy nebudu upírat manželovi to, co je jeho. Vrátí se mi to jako bumerang, manžel se bude cítit právem ošizen a já budu ještě o pár vlasů šedivější. Dobře mi tak. :-)