Nesezdané soužití?

V úterý jsme oslavili druhé výročí svatby. Při té příležitosti jsme se rozhodli se rozšoupnout: nechali jsme si ochotnou manželovou sestrou hlídat dítě, oblékli se (skoro) do gala a vyrazili jsme večer do víru velkoměsta.

Obsadili jsme stolek v restauraci Velorex – omlouvám se všem milovníkům této tříkolky, ale nebyli jsme tam proto, že bychom k ní chovali nějaké zvláštní city, nýbrž proto, že to je nejblíž a není to pajzl. Objednali jsme si skvostné jídlo, obdržela jsem krásnou kytici a po zcela dostačující večeři jsme se ještě stavili na zákusek a kávu.

Působili jsme jistě jako zamilovaný páreček z horních deseti tisíc, aspoň mi to tak připadalo. Kdyby ten chudák číšník věděl, že skutečnost je daleko prozaičtější – neměla jsem na sobě šaty, jaké bych chtěla, ale do jakých se ještě vejdu. Nebylo nám krásných sedmnáct, ale měli jsme po svatbě a čtvrt století dávno za sebou. Neměli jsme před sebou celou noc, ale jen malý kousek večera, protože doma nám spalo (aspoň jsme doufali, že spí) dítě a manžel musel druhý den do práce. A tu modřinu na oku neměl proto, že by se o mě s někým pral a vyhrál mě (ach…), ale proto, že měl po včerejší operaci oka (a musel dodržovat přísný klidový režim). Manžel se ještě vytasil tím, že si připadá, jako bychom se doma pohádali, já mu dala pěstí a tady se usmiřujeme.

Když jsme večer odcházeli, lilo jako z konve, vítr burácel, kanály nestačily, tvořily se maximalistické louže a šalina nejela. Šli jsme po svých - měli jsme naštěstí jeden deštník, ale i tak jsme byli mokří jako myši a v botách si donesli domů Svratku. Bylo to fajn. Smáli jsme se po cestě jako blázni.

No, prostě byl to večer, jak má být. Ale co se mi na něm líbilo nejvíc? To, že jsme svoji. Moc nechápu nevěřící svět, co vidí na nesezdaném soužití tak přitažlivého. Jak jsme tam tak seděli, uvědomovala jsem si, že je skvělé, když patříme jeden druhému. Že se můžu manželovi svěřit, že se před ním nemusím bát být taková, jaká jsem, že nemusím mít strach z toho, zda se mnou vydrží, i když po dětech ztrácím a budu ztrácet atraktivitu, že nemusím mít strach uvažovat s ním o hluboké budoucnosti, dá-li Pán. Že je to mnohem lepší, než když jsme spolu chodili. Že se už nemusím večer vracet do kláštera (kde jsem čtyři a půl roku přebývala), ale že se chytnu manžela pod deštníkem a půjdeme spolu do jednoho bytu a budeme si sušit svršky v jedné koupelně. Že nejsem jen „přítelkyně“ (já bych to řekla přiléhavěji) na psí knížku, ale že mám papír na to, že se jmenuji Trmačová. A co je pro mě nejdůležitější – že ten „papír“ má velkou cenu. Že dokazuje, že jsme se nenašli jen tak, ale že v tom všem má prsty Bůh, který nás učinil ze dvou jedním. Že svatba je veliký Boží dar a svátost, která nás zcela promění a dá nám sílu vydržet s manželem/manželkou celý život…

Tož díky Bohu za to!