Tohle je moje manželka, seznamte se

Nedávno, když bylo zrovínka to počasí, v němž zkoušel Pán naši, zvláště ženskou, cudnost, jsem vyhodila do špinavého prádla poslední tričko bez rukávů a svou lepší všední sukni. Byla jsem s Venouškem celý den doma sama a tak jsem vyhrabala ze dna skříně jedny kraťasy, které vypadaly všedně už před deseti lety a byly mi malé už v době, kdy jsem byla o deset kilo lehčí, a srdcervoucí tílko – mrňavé a úzké až hrůza. No a s mateřským spodním prádlem (nesmíme si ho idealizovat ;-) ), to dohromady vskutku nevytvářelo příjemný dojem. Navíc jsem si vzala své staré brýle místo kontaktních čoček, protože jsem-li sama doma, na tom nesejde – Venoušek mě po delším zkoumání v brýlích tak jako tak pozná a využívám toho, že zatím nedokáže říct: „Propánakrále, mamko, jak to zase vypadáš??? To nemůžeš být trochu in?“. To přijde odhadem za patnáct let ;-).

Prostě – vypadala jsem celkově tak, jak bych si nedovolila vypadat ani za tmy na balkoně při věšení prádla. A to musím s hanbou podotknout, že mi na oblečení celkem nesejde a většinou stejně působím dojmem, jako kdybych vylezla z koše s prádlem a nechala si to, co na mně zůstalo zrovna viset.

No, říkala jsem si, že než přijde manžel domů, trochu se převléknu – už nebude takové horko a i když před ním po dvou porodech opravdu skrupule nemám, v tomhle se mu na očích přece jen promenádovat nemusím – uvědomme si, kde mají situace své hranice ;-).

Jenže, jak to tak bývá – měla jsem zrovna problém s Venouškem, do toho jsem řešila ještě něco jiného – a manžel přišel, aniž bych si uvědomila a naplnila svoje bohulibé předsevzetí. Vůbec mi to nedocházelo, až po chvíli manžel pronesl napůl pobaveně, napůl vážně:

„No, ty ses opravdu připravila na příchod manžela…“

A mně to v ten okamžik docvaklo.

Je pravda, že člověk by na sebe neměl dbát přehnaně – tělo není všechno, a lepší je dojít v historickém svetru do nebe než chic! k padlým andělům. Na druhou stranu – kam se podělo to, že se člověk na rande snažil vypadat přiměřeně dobře? A jak to, že vycházím-li ven, snažím se stále působit nějak ucházejícně? Pro koho? A proč mi na tom doma před manželem už nezáleží ani za mák? Pro koho tu na světě jsem? Nenaplňuje se pomalu to, co nám říkali na kurzech – manželka ve vytahaných teplákách a s hlavou plnou natáček opravdu nekoresponduje s tou okouzlující mladou dámou, která se snažila nynějšího manžela teprve (hnusně, ale bohužel mnohdy pravdivě řečeno) -  ulovit? Nejsem si už manželem příliš jistá a nepokouším přehnaně jeho mužské vlastnosti?

No, prostě jsem se zařekla, že to inkriminované tílko vyhodím – je bavlněné a budou se s ním překrásně umývat okna.

Neznamená to, že od té doby chodím doma jen ve velké večerní – za prvé velkou večerní nevlastním a za druhé - velká večerní pozvracená od dítěte a špinavá od mytí podlahy vypadá ještě hůř, než ten svetr ze šestnáctého století. Ale snažím se od té doby vypadat sice všedně, ale slušně. Doufám, že mi to (aspoň nějakou dobu) vydrží… Manžel má prostě nárok na to, abych se pro něj snažila být vždycky plus mínus krásná, i když mi slíbil věrnost za každých podmínek a na věky věkův.

Nežiju přece už pro sebe, ale pro něj.

P.S.: Vynechávám v článku úmyslně situace, kdy se člověk snaží vypadat přiměřeně reprezentativně. Kvůli manželovi - aby mohl s hrdostí říct: „Tak tohle je moje manželka, seznamte se.“ ;-)