Náhrobní kámen

Včera k večeru odešel manžel na skok vedle do obchodu pro kojeneckou vodu a vrátil se za dvě hodiny s náhrobním kamenem. A tak nám stojí v chodbičce bytu vedle skříně pomník. Husitský.

Ne, nezbláznila jsem se. Před rokem a něco jsme si na blízkém hřbitově pronajali hrob. Vybírali jsme podle místa, a na tom nejkrásnějším stálo ještě staré hrobové zařízení (to je terminus technicus, laicky řečeno – byl tam ještě starý polorozpadlý pomník a pár kamenů), jenž jsme byli nuceni tímto odkoupit a které se stalo naším majetkem. Nu, nevím, co byste dělali s pomníkem, na němž je uvedeno jméno kohosi jiného. Mohli jsme si dát inzerát, jako v tom starém skotském vtipu: „Prodám náhrobní kámen. Zn.: Vhodný pro osobu, která se jmenuje John Patrick.“ – To nám nepřišlo jako nejvhodnější řešení, a proto ho manžel s tatínkem položili na trávník vedle našeho hrobu.

Nu a včera, jelikož byl krásný večer, venku již, díky Bohu, klesla teplota na dvaatřicet stupňů, se manžel rozhodl, že co bude troškařit s procházkou jen pro kojeneckou vodu, že si rovnou skočí na hřbitov pro ten pomník. Usmyslel si totiž, že by se mu doma k čemusi hodil. Na hřbitově byla již brána samozřejmě zamčená, což ho ale nikterak nevyvedlo z míry. Trošku, pravda, zaváhal, když u brány seděla na lavičce mladá rodinka - z vedlejší lavičky se totiž nejlépe přelézá hřbitovní zeď. Nu, manžel se k nim přiblížil po cestě, jako by se v červnu nechumelilo, a najednou hop hop, odrazil se, přelétl z lavičky na zeď a zmizel jim mezi hroby. Doma mi pak povídal: „Říkal jsem si, že mě možná bude po hřbitově pronásledovat policie, tož jsem měl vymyšlený rafinovaný plán, jak jí uniknu přes zadní plot.“ Bohužel se tak nestalo. Rodinka ho asi považovala za zbožného katolíka (čímž manžel samozřejmě je), jemuž k modlení na hrobě nestačí otevírací hodiny. „Jen jsem celkem rád, když mě neviděli, jak lezu zpátky s tím pomníkem. To by možná už vzbudilo i podezření.“

Krmila jsem zrovna dítě, když jsem slyšela, jak manžel pouští vodu a usilovně drhne náhrobní kámen ve vaně. Potom ho, mokrý a čistý, postavil do chodbičky našeho bytu. Jsem moc ráda, že máme v chodbičce bytu čistý náhrobní kámen.

Když jsem se pak chystala Venouška umýt, našla jsem v koupelně čisticí písek na vany. „ Jé, ty jsi hodnej, žes po sobě umyl vanu!“, zavolala jsem nadšeně na manžela (opravdu mě jeho pozornost potěšila). „Ne, to já tím čistil ten pomník, aby nebyl špinavej,“ zavolal manžel bezelstně a radostně zpět.

Ano. Kde se to ve mně bere, tahle neznalost? Stále ještě manžela neznám, stále mě znovu a znovu překvapuje. Zbožňuju jeho smysl pro humor :-) . Co na tom, že vana, podlaha, závěs, … vše bylo postříkané blátem a mokré až za ušima. Hlavně, že máme jeden na druhém stále co objevovat. A z náhrobního kamene mám znovu ponaučení - potřebuje-li žena pomoci, musí si mnohdy o pomoc říct. Není to nic nedůstojného či protivného, je to prostě fakt. Muž totiž nevidí detaily. On s láskou omyje pomník, aby neušpinil chodbičku a žena neměla práci navíc. Že při mytí ušpinil celou koupelnu, to už neřeší. Ale rád to vyřeší, pokud ho žena – detailistka na podobnou věc upozorní. A navíc - musíme vidět štěstí v maličkostech. Jsem ráda, že si manžel po sobě sám zpět sklopil přebalovací pult ;-) .