Kdo koho vychovává?

Uvažovala jsem o tom, zda může měsíční až dvouměsíční dítě dělat něco rodičům naschvál. Zrovna nedávno. Přebalovala jsem Venouška po ránu v koupelně (díky Bohu, že v koupelně!), když tu se on rozhodl připravit mi malé ranní povyražení, abych neusnula na vavřínech. Když jsem ho celého vysvlékla z oblečení a plenek, drobet se zamyslel, udělal z pusinky želvičku a bylo to. Krásně se mu to povedlo, to se musí nechat. Tak podařený proud stolice jsem ještě neviděla. Moje tričko získalo zajímavou batiku, tepláky a ponožky jsem hodila do vany k příležitostnému vyprání (stihnu-li to do týdne, bude to úspěch) a pantofle jsem rovnou vyzula. Koupelna se naplnila zajímavou vůní a zcela změnila svůj jinak vágní vzhled. Zhluboka jsem se nadechla a pochválila Venouška, jak má již v tak ranném věku pěstěný smysl pro humor. Podíval se na mě skoro vesele. Nuž, byla jsem ráda, že prevence bolestí bříška dobře funguje :-) .

Odpoledne jsme byli venku. Oblékla jsem mu, nevědoma si venkovních letních teplot, nový spací pytel, který dostal od babičky k Vánocům, když si v té době ještě ani nebalil kufry na cestu na svět. Procházka se vydařila a doma mě za odměnu čekalo malé překvapení. Venouškovi se povedlo nějak si skopat plínky níž, než zdrávo, a zabarvit sváteční body, spací pytel i zavinovačku, na níž ležel, svou stoličkou. Doufala jsem jen, že vatelín ve spacím pytli ruční drhnutí i praní v pračce zvládne, aniž hne brvou.

K večeru přišlo na řadu jedno z dalších přebalování. To už jsme za ten den byli oba několikrát převlečeni. Má ostražitost nějak polevila (jednu zásadu si od té doby už pamatuju: při pečení vánočního cukroví a přebalování dítěte se nesmí člověk ni duchem vzdálit!) a než jsem se omrkla, měla jsem zase co dělat. Venouškův nynější výkon mohl směle konkurovat tomu rannímu…

Je obdivuhodné, jaké výchovné metody používá dítě na své rodiče. Myslela jsem si původně, že budeme vychovávat pouze my jeho, ale nyní se za svou naivitu stydím. Venoušek učí nás – a učí nás trpělivosti, píli, sebezapření, pokoře, sebeovládání, humoru a mnohému dalšímu. Vidím, že aspoň trocha dítěte by mi prospěla v každém životním údobí (v pubertě nejmíň trojnásobná dávka). Neznamená to, že teď už nemám chyby. Mám tytéž, co dříve, a na povrch dokonce zákeřně vyplulo ještě pár (desítek) dalších. Ale je tu motivace, i když mnohdy nedobrovolná, je změnit. Dítě si zaslouží ty nejlepší rodiče (nebuďme troškaři). Jen tak z Venouška totiž můžeme vychovat něco alespoň trochu dobrého, dá-li Pán. On už s naší výchovou začal, tož ho recipročně následujme. Vzhůru na zteč, Pán a Venoušek nám v tom pomáhej!