Takovou jsem tě přijal

Mám toho nejlepšího manžela na světě ;-).

K tomu, aby mohl můj manžel tvrdit, že má nejlepší ženu na světě, ještě sice nějaký ten kapánek chybí (díky Bohu – mám jakousi naději, že mě Pán na světě ještě dlouhá léta ponechá, abych mohla na manželovi zkoušet různé metody polepšování se ;-) ), no ale je motivační vědět, že si můj muž tu nejlepší manželku zaslouží, a tak se můžu pořád o něco snažit.

Mám mnoho chyb a v průběhu manželství se mnohé ještě zvýrazňují, jak se po svatbě postupně dostávám do starých kolejí, ve kterých jsem si spokojeně jela svá dlouhá ještě mladá léta. Snažím se manželovi podstrkovat svoje názory, samozřejmě velmi něžným způsobem, jak jinak, ale přesto tak vehementně, že se obávám, že by to soud uznal jako dostatečný důvod k rozvodu. Sem tam něco uvařím, a z těchto jídel se ho snažím přimět ke snědení maximálního dílu v jakoukoli denní i noční dobu, protože přece po obědě je nejlepší se najíst. (Dlužno ovšem podotknout, že mám muže krásného a svalnatého s tvarem těla podobným rovnoramennému trojúhelníku, jehož hmotnost však jen mírně přesahuje pytel cementu; tuku byste na něm nenašli ani jako na vrabci po redukční dietě.)  Jsem pevně přesvědčená, že moje názory jsou pro něho to nejlepší, a proto se ho před odchodem ven pět až desetkrát ptám, zda si skutečně nebude brát do té veliké letní sibérie teplý svetr, protože co kdyby se prudce ochladilo a on si mohl uhnat rýmičku či kašlík (a kdo by ho potom pořád ošetřoval, že ;-) ). Očekávám, že v průběhu měsíců až let budu schopná ho za jakékoliv situace zabalit proti jeho vůli do přikrývky (možná i z té velbloudí srsti), jako to činila s každým teta Kateřina v Jirotkově románu. (Ostatně – začínám se oné dámě podobat ve více směrech, když si tento svůj článek zpětně pročítám…)

Odpoví-li mi manžel na nějakou mou přímou a upřímně míněnou otázku jasné „ne“, nenechám se tím nikterak zneklidnit a považuji to pouze za konverzační počátek, načež se ho v různých obměnách vět během půlhodiny zeptám ještě několikrát, abychom si oba ujasnili naše skutečné postoje. Po vyčerpávající diskuzi se dobereme k závěru, a to sice, že mužské „ne“ neznamená kupodivu nic jiného než „ne“, a tudíž že diskuze byla zbytečná a stačilo ji utnout hned v zárodku. Výsledek by byl stejný, ne-li lepší.

Prostě – sebekriticky zjišťuji, že život se mnou nemusí být jen procházkou rozkvetlou zahradou za zpěvu ptactva. Včera mi můj jistě už zcela zoufalý anděl strážný po jedné oboustranně náročné diskuzi s manželem pootevřel jedno oko, a já jsem nahlédla aspoň částečně pravému stavu věcí. Zkroušeně jsem se svému muži omlouvala, že takhle si manželský ráj jistě nepředstavoval. A víte, co mi na to odpověděl?

„JÁ JSEM TĚ TAKOVOU PŘIJAL“.

Řekl to s klidem, s láskou, bez rozčilování se a bez rezignace, i když měl plné právo začít mi vše vyčítat a obviňovat mě – měl proč.

Spadla mi čelist. Myslela jsem si, že jsem si vzala obyčejného, i když úžasného člověka, ale teď jsem přesvědčená, že jsem se provdala za muže, který sňatkem se mnou nastoupil cestu světce…

Myslím, že jsem až do té doby nechápala pravý význam slova „láska“. Můj manžel mi otevřel oči.

Manželský slib je mimo jiné o vytrvání spolu v dobrém i ve zlém a o přijetí druhého se vším všudy. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo by to všechno tak detailně naplňoval jako můj muž. Nenechá se ničím rozhodit, má svatou trpělivost, můžu se mu se vším svěřit, bere mě vážně, když je to potřeba, i s nadhledem, když je to (jako u většiny žen ;-) ) nutné. Má velikou vztahovou moudrost, je to výsledek mnoha let promýšlení, práce a sebevzdělávání. Mám se od něho ještě hodně co učit – díky Bohu za něj.

Už je, myslím, jasné, proč jsem článek uvedla větou, kterou jsem ho uvedla ;-).

Napadlo mě však ještě něco jiného: když mě dokáže takto brát můj manžel, co teprve Bůh? Ten o mně ví přece ještě mnohem víc, zná mě až do morku kostí, má mě skrznaskrz prokouknutou, včetně mých podrazů na Něm provedených, mých vad a hříchů neustále se opakujících z lhostejnosti, a stejně od Něj můžu při každé svátosti smíření, když přilézám ke křížku s okem jen napůl ke svým vinám otevřeným, slyšet vždy stejnou větu, jako od mého manžela:

„JÁ JSEM TĚ TAKOVOU PŘIJAL“. 

Je to ohromující a nezaslouženě krásné.